„Bílí farmáři sklízejí své zahrady až v pozdním létě, ale indiáni shromažďují úrodu od raného jara, sotva se objeví první zelené lístky, po celé léto až do podzimu, kdy pak sbírají žaludy a ořechy. Dědeček říkal, že lesy člověka uživí, esli s nima bude žít a ne je ničit.“ – Forest Carter – Škola Malého Stromu
Prales neboli odborně řečeno klimaxový les je vrcholným stadiem sukcese, tedy evolučního procesu sil přírody působících na jakoukoliv plochu země, kterou bychom ponechali dostatečně dlouhou dobu vystavenou jejich vlivu. Laicky řečeno, ponecháte-li kus země svému osudu, jednou tam bude les. Bez jakéhokoliv lidského přičinění. To je přírodní zákon. My lidé máme možnost tento přirozený běh vývoje přírodních společenstev respektovat nebo jít proti němu. Můžeme těchto sil využít a stát se jejich součástí, což je permakulturní přístup nebo s nimi neustále bojovat, což je přístup který vidíte běžně v dnešním zemědělství. Synergická spolutvorba nebo boj. V prvním případě život pod korunami a třeba i v korunách stromů, život v našem přirozeném prostředí, chráněný listovím a nebo v druhém případě zavírání se do sterilních kanceláří, útěků do bytů a domů pěčlivě ohrazených zdmi, ploty a trávení času v uzavřených zábavních a obchodních centrech nakupováním věcí, které nepotřebujeme. Vím trochu to zjednodušuji a schematizuji, není to tak černobílé, ale jde mi o to být názorný.
První tvůrci lesních zahrad (dále LZ) si možná jednoho dne položili otázku, jestli není hloupost a zbytečná dřina pořád se lopotit na poli, udržovat většinu pěstebních systémů potravin v prvních krátkodobých (jednoletých) sukcesních stádiích, když se dá potrava získávat ve vyšších (a vytrvalejších) stádiích. Mohlo to být ale i tak, že si sběrači řekli, že je prostě nebaví pořád lítat celej den někde po lese a ty rostliny, které chodili sbírat, si začali přesazovat poblíž svých obydlí. Protože se v pralese dokonale vyznali, nebylo pro ně složité podobné systémy napodobit a přizpůsobit svým potřebám.
Poznámka: Trochu nadsazuji – ty jednoleté pěstební systémy budou asi vždy koexistovat s těmi víceletými. Nechci tu nabádat k tomu, aby bylo jednou provždy zavrženo pěstování jednoleté zeleniny, případně obilnin apod. Mám však své důvody pro tvrzení, že těmto systémům se bude více dařit v sousedství těch vytrvalých.
Citovaný text v úvodu odkazuje na původní obyvatele Severní Ameriky, nicméně myslím, že koncept LZ byl (a stále je) něčím zcela běžným ve všech moudrých kulturách, které žily v těsné symbióze s lesy a pralesy, jedno jestli v tropických nebo mírných klimatických pásmech. Nicméně mi to nedá a zmíním v souvistlosti s původními obyvateli Severní Ameriky ještě jednu citaci:
„Procházeli jsme irokézskou zemí, byl to nejlepší zemědělský kraj, jaký jsem kdy viděl. Ale pak jsme toho měli po krk. Pokaždé, když jsme přišli na kukuřičné pole, bylo nám z toho špatně, protože jsme museli všechno pálit. Káceli jsme zpočátku i ovocné stromy – jabloně, broskvoně, ale pak jich tam bylo tolik, že jsme ty poslední už nechávali. Kdejaký dům jsme spálili také. Někde to byly pěkné domy s dveřními rámy a zasklenými okny. Takové neměli ani naši hraničáři. Setník Bleecker vypočítal, že vojsko na svém tažení zničilo 160 000 měr obilí“ – John Weawer – člen Sullivanovy armády, 1779.
Irokézové patřili mezi tzv. „lesní indiány“, žili v oblasti Velkých jezer na jih a východ od jezera Ontario.
Citace převzata z webu http://irokezove.unas.cz
Založením LZ opouštíme koncept tradičního evropského zemědělství posledních staletí a vydáváme se na dobrodružnou objevitelskou výpravu ke kořenům počátků zemědělství, kdy byli lidé ještě spíše sběrači než pěstitelé. Při založení lesní zahrady je zpočátku postup opačný – nejprve jsme pěstitelé a postupně, jak ekosystém roste, sílí a začíná nést plody, se stále více stáváme sběrači. Nakonec se můžeme stát domorodci ve své vlastní zahradě. Oproti historii, kdy byl na nějakém místě nejprve prales a pak ho lidé postupně začali využívat a případně kultivovat, musíme my ten les nejprve založit, abychom ho jednou mohli začít využívat. Máme jistou nevýhodu v tom, že nemáme prales, nicméně v tom tkví i určitá výhoda – od samého počátku si ho můžeme nadesignovat pro naše potřeby. Proces vzniku LZ je jakýmsi urychleným návratem ke kořenům, filmem puštěným pozpátku, ale zároveň vpřed.
„Permakultura je způsob, jak se stát domorodcem na určitém místě, způsob, kterým se doopravdy sladíme s tím, co kde roste a žije a s tím, jak fungují všechny systémy, jejichž součástí se musíme stát…“ – Starhawk – spisovatelka
Stejně jako je důležité jít zpět ke kořenům, byla by chyba zahodit všechno to vědění nabyté evolucí. Dojít do slepé uličky není samo o sobě chybou, jen zkušeností. Chybou je ve slepé uličce zarputile zůstávat za každou cenu, o to větší pokud nás naše zarputilost může dovést až k vlastnímu zániku. Nevybízím k tomu, abychom zahodili výdobytky naší civilizace. Vůbec ne. Smysl je v tom, začít používat naše vědění a technologie v souladu s přírodními zákony, ne proti nim a vytvářet tak systémy a kulturu která, aby se uživila a mohla se rozvíjet nemusí vybydlovat nebo rabovat prostředí v němž žije.
Založit a dále kultivovat LZ znamená začít používat inteligentní techniky, které napodobují přírodní procesy. A abychom je v zahradě uměli napodobit, musíme je nejprve chápat. Intelektuální porozumění však k plnému pochopení nestačí, procesy a tedy práce, které z jejich pozorování vycházejí, je nutné provádět – mít s nimi osobní kontakt a pak s odstupem času vidět jejich výsledek. Dostat to pochopení i na úroveň těla, až do buněk a chápat je i srdcem. Člověk, který má v LZ žít, je nezastupitelným součinitelem a nedílnou součástí celého systému. Měl by znát rostliny a materiály, které v zahradě jsou a také vědět, jaký tam mají účel. Naučit se číst z místa jako z knihy a na základě informací, které si načte, pak učinit následné kroky. Promyšleným zasahováním můžeme v LZ napomáhat tvorbě kvalitní a živé půdy a urychlovat růst rostlin a být tak výrazným katalyzátorem vývoje celého ekosystému pro naše potřeby. To, co by přírodě trvalo stovky let, může být lidským přičiněním zkomprimováno do desetiletí, právě i díky použití technologií, které máme v dnešní době k dispozici. I tak je založení lesní zahrady časově i energeticky náročná záležitost, kterou nelze podcenit. Možná také proto LZ nevznikají úměrně tomu, kolik se o nich dá v dnešní době nalézt informací. Pro snažší představu, co vývoj lesní zahrady obnáší, jsem jej zjednodušil a rozdělil do tří hlavních vývojových úseků:
1. fáze – formátovaní systému – pěstitelem na plný úvazek
Časové rozpětí (cca): 0 – 5 (i více) let
V prvních letech jdou vstupy zvenčí dovnitř – systém je mladý, zranitelný, neuzavřený a odkázaný na nás, chceme-li, aby zahrada byla tvořena pro nás. Vytváříme celý koncept, dodáváme rostliny, organickou hmotu, zavlažujeme, zúrodňujeme a oživujeme půdu. Systém se formátuje – nastavuje podle budoucích požadavků jeho uživatelů. Vykašleme-li se v této počáteční fázi na systém, nezanikne, ale přizpůsobí se a udělá se sám pro sebe a nebude s námi počítat. Bude to ve výsledku dokonalý přírodní systém, ale ne systém pro člověka. Pravděpodobně nebude příjemné v něm pobývat – popálí vás kopřivy, popíchají bodláky, růže, trnky, ostružiny…
První fáze může být trochu depresivní, zvlášť pokud je zahrada založena najednou. Bude vám připadat, že jenom pracujete a nic se neděje – stromy a keře moc nerostou, některé se neujmou nebo je zlikviduje zvěř, musí se nahrazovat… Energeticky i časově je toto nejnáročnější etapa. Nicméně čím víc do toho dáte v této fázi, vrátí se vám v letech dalších. Větší projekty doporučuji realizovat postupně.
Uvědomte si, že co založíte, bude vyžadovat následnou pravidelnou péči. Pravidelnost je klíčem k úspěchu. Je opravdu důležité do důsledku pochopit, že projektem a realizací samotnou ještě nevzniká lesní zahrada, pravidelná údržba, zvláště v této fázi vývoje LZ má stejný podíl na výsledku jako výše uvedené práce a podstatně určuje vývoj celého ekosystému.
2. fáze – udržovací – Pěstitelem na půl úvazku, sběračem na zbytek
Časové rozpětí (cca): 5 – 15 (20) let
Fáze plná naděje. Mine pátý, šestý rok a začnou se dít věci. Ovocné keře začínají plodit, některé již hojně. Také trvalkové porosty již mohou být zapojené a poskytovat produkci. Stromy začínají viditelně přirůstat, už to nejsou ty proutky co na začátku, mimo to, že mohou být výškově v několika metrech, začínají také rozkládat koruny do šířky. Objevují se na nich první plody a dávají tušit budoucí léta hojných úrod. Po prvních trochu depresivních létech, každý viditelný přírůstek dělá ohromnou radost.
I když údržba klesá, stále je důležitá její pravidelnost, zpočátku ještě můžeme dodávat materiál zvenčí. Začínáme také seřezávat leguminózy, využíváme sukcesního designu – zahrada začíná produkovat vlastní materiál nejen pro jídlo ale i k jiným účelům (např. zdroj vlastní štěpky).
3. fáze – produkční – sběračem na plný úvazek, Pěstitelem pro radost
Časové rozpětí (cca): 15+ let
Keřové porosty již v tuto chvíli poskytují každoroční hojnou úrodu, stromy se na začátku této fáze dostávají do své plné produkční fáze, která u těch skutečně dlouhověkých při ideálním vývoji s lety ještě poroste. Práce jsou hlavně sklizňové, produkty je třeba dále zpracovávat. Sukcesní design je na začátku této fáze na sklonku svého života.
Vznikají stinná místa a to je start pro trvalkové podsadby z hajniček (zjednodušeně stínomilných trvalek). I v této fázi tedy znovu zakládáme. Guildy z trvalek a keřové patro, kterými jsme v prvních fázích podsazovali stromy a budou potřebovat doplnit nebo úplně obměnit druhové složení. Máme teď více času si hrát s trvalkami, zkoušet různé vhodné kombinace, experimentovat. Pravděpodobně pokud dojdete až sem, chuť na vylepšování a zefektivňování systému bude velká.
Některé vstupy zvenčí mohou být minimalizovány až na nulu, údržbové práce jsou také na minimální úrovni (ve srovnání s 1. fází), systém začíná být uzavřený. Nicméně je třeba mít na paměti, že pokud chci získávat výnos, vyžaduje to z naší strany jistý vklad. Úroda se sama nesklidí, ani nezpracuje.
Jak vidíte, založení LZ je poměrně dlouhodobý a postupný proces. Mimo zmíněného časového a energetického vkladu je náročný také na znalosti a zkušenosti. Ačkoliv LZ profesně navrhuji a realizuji již od roku 2010, klasický postup užívaný při zakládání zahrad (projekt-realizace-předání) se ukazuje jako nedostatečný. Zákazník si totiž něco objedná a je v dnešní době tak nějak zvyklý obdržet hotový produkt „na klíč“. Očekává, že mu bude předáno něco hotového, co bude dál už jen spokojeně používat. Jenže LZ je živoucí ekosystém a k tomu, co vnímám jako nejdůležitější nedochází automaticky, totiž k plnému propojení klienta se systémem. Z toho důvodu, jsem se rozhodl začít pořádat kurzy designu lesních zahrad, kde učím, jak zahradu navrhnout, založit a dále udržovat tak, aby vzkvétala. Samotná struktura kurzů v sobě zahrnuje také proces „napojování se“. Aktuálně vypsané kurzy naleznete zde. Doporučuji však nejprve pročíst zde, co kurzy obnášejí.